Můj želví životopis

Rodiče mne odjakživa učili respektu k želvám. Speciálně maminka -- když byla dítě, měli doma želvu. Ta byla hrozně zvědavá (lumpík) a byla zvyklá přiběhnout na zavolání. Chovali ji dlouho, ale jedné tuhé zimy umrzla při zimování.

Druhý maminčin pokus o chov želv proběhl někdy v roce 1967 -- čtyři roky před mým narozením. Dostala mladou odchovanou želvičku od vedení Pražské ZOO. Bohužel, tato želva poměrně rychle uhynula...

Když mi bylo pět (skoro šest), na počátku léta 1977, dostal jsem svou první želvu Barboru. Vybral jsem jí jméno a zamiloval se do ní. Tato fotografie je z léta 1977.

Tato želva přežila mé dosti nezkušené zacházení z prostého důvodu -- oproti spoustě nešťastných domácích mazlíčků jsem se jí, jak to v obdobných případech bývá, jen tak nenabažil, ale věnoval jí nehynoucí pozornost. Každé léto jsme opouštěli hlavní město a strávili dva měsíce na venkově .... Kde Barbora dosyta vychutnávala slunce a spásala nám zahradu, vše za mého bedlivého pozorování. Vždy byla doslova mistryní útěků... jakkoli pozorně jsem ji sledoval, každé léto několikrát utekla. Rekord byl více než 500 metrů, přes dost rušnou silnici... Našel jsem ji po 3 dnech v cizí zahradě pod haldou trubek (měl jsem našpicované uši a podle šramotu, který dělala, jsem šel najisto ... nebyl bych ji stejně viděl, tak jsem byl ubrečený).

Já a tatáž želva, po dvaceti letech.

Jak čas plynul, čím dál více jsem se měnil v želvu. A nějak se také přihodilo, že mám doma želv trochu více... Doufám, že vás nepolekám, až se jednou setkáme... Jsem velmi kultivovaně a uměřeně vyhlížející pán (druhý zprava ;-] ).

Všechny zde uvedené údaje se zakládají na skutečných událostech a osobách.
(Kdo mi nevěří, toho pokoušu)