Úloha želv v dějinách

Želvy jsou často zmiňovány ve světové literatuře, jsou často filmovými hvězdami, jsou předmětem výtvarných i hudebních děl.

• Za jednu z nejstarších zmínek o želvách v dějinách považuji staročínskou Věštbu Čchü Jüana. Věštec zde používá želví krunýř jako svůj nástroj - a v závěru se prohlašuje krunýř nikoli za pomůcku pro věštcovy schopnosti, ale za nástroj schopný věštby.
  V Číně a Indii je želva často nedotknutelným patronem chrámu. V této části světa je nejvyšší koncentrace želvích příběhů a mýtů. Vůbec považuji za pozoruhodné, jak silně je želva zakotvena například v čínské tradici. Je to jediné ze čtyř božských zvířat, které prokazatelně existuje. Čínská záliba v pojídání želví polévky je stejného symbolického rituálního rázu, jako pojídání vybraných částí protivníka za účelem získání jeho kvalit. V případě želvy je onou kvalitou jednoznačně dlouhověkost.
  Naopak, prohlásit o někom, že je želví exkrement, je minimálně v jižní Číně urážka, kterou může smýt jedině krev.

• Želva, na jejímž krunýři stojí dle čínské (a další asijské) tradice sloni, nesoucí Zemi, se jmenuje Bedawang. Toto jméno a vůbec pojetí mýtu ovšem docela kolísá. Dobrá modifikace je třeba na sopečném ostrově Bali. K tamní domorodé tradici patří, že jejich ostrov nese želva, z obou stran podepíraná hady. Jestliže hadi zakolísají v podpoře, zem se otřásá.

• O kuriózní interferenci mezi želvím světem a vrcholnou antickou kulturou svědčí zmínka, které jsem si onehdy všiml v knize římského Valeria Maxima Factorum dictorumque memorabilium libri novem, začátek 1. století (česky v edici Antické literatury):
  „ ... Smrt básníka Aischyla sice nebyla dobrovolná, nicméně stojí za zmínku, protože byla neobvyklá. Jednoho dne si Aischylos vyšel na Sicílii za město, kde pobýval, a usedl na slunném místě. Lesk jeho hlavy (byl totiž holohlavý) popletl orla letícího nad ním s želvou v drápech. Myslel si, že je to kámen a upustil na ni želvu, aby jí roztříštil krunýř a mohl vyklovat maso. Tento úder zabil tvůrce a mistra vznešené tragédie... “ (želva to pravděpodobně rozchodila, Gela na Sicílii 456 př. Kristem)
  Totéž cituje též Plinius, Hist. nat. X, 3., Val. Maximus IX, 12. Stejný odkaz v Rabelais, Pantagruel IV, 17.

• Když jsme u toho Pantagruela... kniha II, 4. kapitola ukazuje, proč je tento jinak nechutný tvor docela sympatický: "... dupal nohama, až prolomil čelo kolébky, která byla přece z břevna silného sedm čtverečních stop, a jakmile vystrčil nohy, spustil se, jak nejlépe mohl, takže se nohama dotýkal země. A pak s velikou silou povstal, odnášeje na páteři přivázanou kolébku jako želva, která leze na zeď ..."
  Želva, která leze na zeď... to známe :-)

• Jak praví Jan Amos Komenský v díle Orbis Pictus, „Testudo supra et infra durissimis testis quasi scuto operta est.“ - „Želva vrchem i spodem přetvrdými skořápkami jako štítem pokryta jest.“

• J-B-Santini, Obyčtov, Farní a poutní kostel Navštívení Panny Marie
  Celkovou podobu kostela, budovaného v letech 1730 - 34, snad stavitelem Františkem Witinhoferem, určil symbolický záměr, takže Santiniho autorství za ideové spolupráce opata Václava Vejmluvy je mimo pochybnost. Svatyně dostala tvar želvy: obdélná loď se zkosenými rohy představuje želví tělo, nárožní čtvercové kaple nohy, mělký presbytář se seříznutými východními rohy krk, polygonální sakristie s hrotem v ose hlavu a západní předsíň ohon želvy. S. Sochor kdysi soudil, že želva symbolizovala stálost ve víře, později J. Petrů dovozoval, že latinské slovo Testudo znamená nejen želvu, ale i záštitu, v tomto případě milostné mariánské sošky. Naposledy L. Konečný upřesnil, že želva přešla z antiky do křesťanství jako symbol dobré manželky, neboť jako želva nemá jazyk a nikdy neopouští svůj krunýř, tak je cudná žena mlčenlivá a zdržuje se doma.Zoomorfní půdorys kostela souvisí tedy nejpravděpodobněji s mariánským patrociniem. Bílá výmalba interiéru vyjadřuje rovněž cudnost. .... atd., zbytek ustřižen."
  K tomu bych dodal, že mlsní mniši ve vrcholném středověku s úspěchem tvrdívali, že želva je ryba a tudíž ji lze konzumovat coby postní jídlo. Tomu vděčí želva bahenní za skrovné rozšíření na našem území, kde je uměle introdukována právě mnichy nejspíše v 15. století. Tudíž, želva byla v církevních kruzích poměrně oblíbené zvíře.
  Ke kostelu se váže (kromě pochopitelných tradic cisterciáckých, kteří dali kostel vystavět) ještě jedna zajímavost nebo koincidence, každému dle jeho víry. Místní tradice praví, že poblíž žil rytíř, který se se svými dvěma syny účastnil křížové výpravy a vrátil se sám. Dal postavit a vysvětit původní kapli na místě želvy jako patrona místních a ochránce ve válkách. Jestli občas chodíte po venkově, jistě víte z pomníčků v každé obci, že úmrtnost vojáků v 1. světové válce byla zhruba 20 až 25%. Z Obyčtova rukovalo 15 mužů a vrátili se všichni -- docela pozoruhodné. Tím se místní utvrdili ve víře, že je jejich želva skutečně patronem v tomto slova smyslu.
  Na vysvětlenou proškrtnuté části - věž, která poněkud narušuje koncepci, byla přistavěna až v roce 1907 po větším požáru. Zprávu o výpravě do tohoto kostela uvádím v novinkách.
  

• Dlouhá léta jsem sháněl Humboldtovy cestopisy z Jižní Ameriky. Nakonec jsem je docela náhodou sehnal v antikvariátu u Tichého - za 2 Kč, ten chlap tomu vůbec nerozumí.... První kapitola druhého svazku se jmenuje „Želva Tortuga a lov na ni“. Alexander Humboldt narozdíl od většiny kolegů té doby (1799) neuznává želva = dlabanec, naopak se znepokojeně obává podobného drancování nakladených vajec, jakého byl svědkem. Ukázka: „..... Jezuitům náleží zásluha, že zavedli pořádek do tohoto "sbírání"; františkáni, kteří jezuity v misiích na Orinoku vystřídali, sice se chlubí, že zachovali zařízení svých předchůdců, nevedou si však při díle s náležitou opatrností. Jezuiti nedovolovali, aby byl celý břeh vyčerpáván: nechávali ho kus nedotčen, obávajíce se, že by želvy mohly býti, když ne vyhubeny, tož aspoň značně seslabeny. Nyní ale se přerývá bezohledně celý břeh a sluší se podotknouti, že sbírka bývá rok od roku menší....“

• Shora zmiňovaná orinocká želva (nejspíš Podocnemis expansa) se v místních příbězích zpravidla jmenuje Jabuti. Je hrdinou množství příběhů (například „Jak Jabuti daroval lidem oheň“, „Proč má Jabuti krunýř složený ze štítků“, „Jak Jabuti přelstil jelena“ atd.). Také je velmi často malován a jsou vyřezávany jeho figurky ze dřeva.

• V afrických příbězích hraje želva roli napomahatele spravedlnosti častěji než roli šibala, obvyklou v jihoamerických pralesích.

• V Rijksmuseum, snad největším muzeu v Amsterdamu, mají v oddělení japonské kultury část samurajského meče (chránítko na ruku) z éry šóguna Tokugawa ze 17. století.
  

• Můj jinak oblíbený Mark Twain má minus body - o želvě mluví jak v Tomu Sawyerovi, tak v Huckleberry Finnovi pouze jako o potravě.

• Také Daniel Defoe si u mne nešplhnul. Robinson Crusoe pro změnu želvu transformuje na světlo ošklivým způsobem.

• Dlouho jsem nevěděl, jak vypadá Paželv z Alenky. Jednoho krásného dne, znenadání, stojíc před zrcadlem (!), jsem si uvědomil: Vždyť jsem to já!

• Želva může být také dobrou záminkou pro ledaco - jak se ukazuje ve filmu Rocky.

• Android Leon ve filmu Blade Runner neznal rozdíl mezi suchozemskou a vodní želvou - a dojel na to.

• Kapitán Nemo ve slavném románu Tajuplný ostrov prokazatelně osvobodil želvu, kterou trosečníci obrátili na hřbet. Bohužel v některých ostatních knihách se autorovi hrdinové chovají jako typičtí Francouzi: Ochutnávají všechno, co se hýbe. Želvy pochopitelně nebyly vyjímkou.

• Sailora v Lynchově filmu jsem již zmínil v úvodu.

• Byli jsme na švédském filmu Všechno je, jak má být. Hlavní hrdina byl sympatický sexy mladík, neb měl želvu. Jestli jsem dobře porozuměl scéně v šeru, dával jí na noc čokoládu - to jsem teda opravdu ještě nezkusil a ani asi raději nezkusím.

• Nedávno uplynulo 30 let od vzniku slavné písně skupiny Olympic - Želva, podle které byla nazvána i jejich první LP.